Od dynamiky k Hatha józe
Jóga to je pohyb, plynutí, energie těla i mysli. Zklidnění, posilnění, meditace.
Jako malá holka jsem byla hodně aktivní. Od malička milovala pohyb na jakýkoli způsob. Řekla bych, že z rodiny jsem byla největší "střevo", které chtělo všechno zkusit, všude chodit, takže nikdy to nebylo tak, že by mě rodiče museli do pohybu nutit. Tělocvik já milovala. Šlo mi téměř vše, až na gymnastiku. Ta mi zas tak dobře nešla, chtě nechtě 😬. Provaz ani rozštěp jsem nikdy neudělala, což mě dost štvalo, ale gymnastika byla jen malá část v obsahu tělocviku, takže to nebylo něco, čím bych se zabývala celý rok. I tak jsem vždy obdivovala ty, které to umí, navíc, když se při tom člověk ještě usmívá, vypadá to, že to nic není 😁.
Pak na základní škole následovaly Sportovky, atletický oddíl, skoky do dálky, do výšky, běhy různě dlouhých tras, hod oštěpem, koulí, štafeta, soutěže. Vyfasovali jsme na závody vždy tretry a navzájem si porovnávali, kdo má nejostřejší kolíky na podrážce. Já to prostě milovala. Ten pohyb, ten adrenalin, soustředění, závody a ten pocit po závodech, když se mi něco hodně povedlo.
Pak následovalo dlouhé období volejbalové éry, který jsem hrála závodně až do mých gymnaziálních let. Poté, co jsem se dostala na školu v Praze, změnila místo pobytu a taky přibylo více povinností, už jen pro zábavu či rekreačně.
Volejbal pro mě představuje inteligentní kolektivní hru, kdy se 6 lidí na poli v rámci týmu musí dohodnout, sžít a tak nějak se naučit a vytušit, co od druhých na poli očekávat a naopak co mají očekávat oni od vás. Také se mi líbí rozmanitost druhu bodů, které můžete na poli uhrát. Jak už to můžou být body za dobré podání při začátku hry, tak dobře mířenou nebo ostrou smečí, blokama, úlivkou, nečekaným zahnáním do koncového a nejlépe krajního místa pole, kde nikdo nestojí 😊.
Bavilo mě jezdit na zápasy, trénovat několikrát v týdnu, dělat to, co mě baví, zjišťovat, co všechno tělo dokáže, když se volejbal, jeho pravidla a pozice učí a jak je může využít. A samozřejmě, jak hlava ovlivňuje to, v jakém je člověk rozpoložení, ať už to byly tréninky nebo zápasy. Podle toho se pak odvíjelo, jak se člověku dařilo či nedařilo. Ne nadarmo se říká sportovcům, nerozptylovat se před zápasem, upravit stravu, brzy spát, vstát s čistou hlavou a odpočatým tělem😊.
Souběžně s volejbalem jsem chodila do aerobiku. Zase trochu jiný pohyb, taneční, jiné fáze v rámci tohoto cvičení. Aerobik byl tehdy v pojetí čistě cvičebním, takže žádné výjezdy na soutěže atd. Chodit tam mohl úplně kdokoliv. Přivítání, rozehřátí, učení se jednotlivých cviků za pochodu, ze kterých pak vznikala postupně celá sestava, kterou jsme si na konci hodiny, za společného juchání, několikrát zatančili. To vyplavení hormonů štěstí, ten dobrý pocit, který jste pak měli. A je jedno, že lekce byly večerní, člověk i když tam přicházel unavený z celého dne, ze školy, práce, tak prostě vždycky ožil a jakoby ze sebe otřepal veškerou únavu a špatnou náladu.
Jediné výjezdy, v rámci našeho aerobiku, byly každoroční zájezdy k moři s "babama". Jezdilo se do Itálie, plný autobus ženských a byly jsme taková jedna velká rodina, parta. V našem mladém věku my dcery s našimi mamkami, později už třeba sami s kamarádkami. Kopec srandy a zážitků, k tomu dávka ranního a večerního aerobiku na prostranství u moře, za doprovodu hudby z repráků a procházejích lidí či stojícího obecenstva.
Jako studentka osmiletého gymnázia, jsem se ráda zúčastňovala i našich "Diskomaratonů" v rámci školy. Rozumějte, cvičení aerobiku - sestavy, posilovaní, výdržové pozice, vše za doprovodu rychlé hudby. Ten den vyučování nebylo, za to přihlášení účastníci, začínali cvičit podle cvičitelek, které se na pódiu střídaly co hodinu, asi od 8h ráno. Cvičilo se 55 minut v kuse a vždy 5 minut pauza a pak zpět na plac. V těch 5ti minutách jsem si vždy odskočila na záchod, napila se vody a dala buď kousek čokolády nebo lžičku medu. Takto se maraton táhl do dlouhých odpoledních až večerních hodin, podle toho, jak jsme rychle odpadaly a zvítězil ten, co zůstal jako poslední.
Tři roky po sobě jsem se umístila mezi prvními třemi, 2x zvítězila, jednou mi to uniklo, ale i tak jsem si nakonec vytančila jako první cenu horské kolo, které mi tehdy uniklo 😊. A víte co? I po osmi hodinách tančení, já byla ještě nabitější, plná energie a maximálně happy z vítězství, že nikdo nevěřil, že jsem tančila celý den. Jenže to vás tak strašně nabije a já milovala ten pocit, když člověk vytrval, věřil tomu a ono se to stalo. A zase ta hlava 😀. Řeknu vám ale, že rána a pár dalších dnů po maratonu byla pekelná. Sražená kyselina mléčná v nohách a celém těle dala vědět za své. Já nemohla chodit ani do schodů pořádně a věřte mi, že ze schodů to bylo ještě horší. Ale i tak, rok co rok jsem se zase účastnila, až mě tělocvikář zastavil a zeptal se mě, jestli nechci pro změnu předcvičovat a nechat ceny i pro jiné 😃. A já souhlasila. A věřte, to mě teda taky moc bavilo.
Tímto bych ukončila kapitolu mých dynamických aktivit v rámci pohybu a přešla k těm pomalejším, které teď mají mé srdce. Nebylo to vlastně ani tak chtěné a už vůbec ne plánované, ale okolnosti mě k tomu donutily. A jsem za to ráda, hodně mi to v době, kdy jsem na tom byla špatně jak fyzicky a psychicky pomohlo a pohyb dostal zase jiný rozměr, poznala jinou dimenzi vnímání těla.
K technikám jako je tai-chi, čchi-kung, pilates, jóga jsem se dostala v mých pozdějších letech tehdy v Praze, již po škole. Chodila jsem do práce a potkala mě taková věc, která mě tehdy dostala na kolena, nebo spíše na dno a to několikrát (ale o tom až někdy jindy, třeba jednou v té knize, co chci napsat:-) a já díky tomu, začala nacházet jiné cesty, začala se ubírat jiným směrem. Doslova. Svět se mi přetočil o 360 stupňů, priority se zcela popřehazovaly a já v tu dobu toužila jenom potom, uzdravit se, zase se hýbat, být samostatná, žít plnohodnotný život. Život se mi v té době zpomalil, já byla nucena zpomalit své tempo, ač jsem nechtěla, ale když na to zpětně koukám, tak to tak mělo být a tělo mi dalo jasný signál, tudy cesta nevede. A já jsem za to ráda, i když to bylo težké. I takhle začala jedna z mých cest k srdci=duši.
Zpomalila jsem, postupně začala své tělo rozhýbávat pomocí výše uvedených technik, které působily jak na tělo, tak i na mysl, což předešlé moje dynamické aktivity moc nenabízely. Tam jsem jela hlavně na výkon. Tělo i mysl se zklidnily, já se naučila posílit i námi neviditelné svaly a celkově se do tohoto typu cvičení zamilovala.
Chodila jsem na jógu Praze, tak po přestěhování se, k různým lektorům a učitelům a u každého se mi líbilo. Každý má svůj styl, pohled, úvahu, mluvený projev.
V době těhotenství jsem s dcerkou i se synem navštěvovala těhotenskou jógu a vřele doporučuji. Je to něžný pohyb pro váš i vaše miminko, intenzivní chvíle spojení mezi vámi a miminkem, příprava na porod jak po fyzické, tak i psychické stránce, práce s trpělivostí a dechem.
Nyní v rámci možnosti a když mám zajištěné hlídání dětí, navštěvuji Hatha jógu s Martinem, dlouhovlasým, životem zkušeným jogínem, kde krásně po celém dni zrelaxuji, protáhnu se, je to čas jen pro mně.
Hatha jóga je především pomalá jóga o pozicích - asánách, dechu, o zklidnění mysli.
Já se během cvičení vždy ponořím do sebe, vizualizuji si to, co nám je během cvičení řečeno a jsem neustále fascinována tím, co naše tělo a mysl dokáže. Vychutnávám si jak pohyb, klid, protažení, tak i hudbu, kterou jogín pouští (hudba šamanů), ve mně vyvolává krásné vzpomínky a pocity z pobytu u šamana v Peru, kde jsem na krátkou dobu pobývala a meditovala s mým nynějším manželem a "duševní" kamarádkou, která to vše "spáchala" :-), v rámci uzdravovací mise.
Takže po hodině a něco odcházím odpočatá, protažená, zrelaxovaná, abych vnesla klid i do našeho hnízda, kde běhají, skáčou a překřikují se ty naše dvě ptáčata 😘.
A jak to s pohybem máte vy?
Mezi mé nynější oblíbené patří jak jóga, tak kolo nebo prostě procházky, výlety, venčení sebe i pejska :-)
Jako malá holka jsem byla hodně aktivní. Od malička milovala pohyb na jakýkoli způsob. Řekla bych, že z rodiny jsem byla největší "střevo", které chtělo všechno zkusit, všude chodit, takže nikdy to nebylo tak, že by mě rodiče museli do pohybu nutit. Tělocvik já milovala. Šlo mi téměř vše, až na gymnastiku. Ta mi zas tak dobře nešla, chtě nechtě 😬. Provaz ani rozštěp jsem nikdy neudělala, což mě dost štvalo, ale gymnastika byla jen malá část v obsahu tělocviku, takže to nebylo něco, čím bych se zabývala celý rok. I tak jsem vždy obdivovala ty, které to umí, navíc, když se při tom člověk ještě usmívá, vypadá to, že to nic není 😁.
Pak na základní škole následovaly Sportovky, atletický oddíl, skoky do dálky, do výšky, běhy různě dlouhých tras, hod oštěpem, koulí, štafeta, soutěže. Vyfasovali jsme na závody vždy tretry a navzájem si porovnávali, kdo má nejostřejší kolíky na podrážce. Já to prostě milovala. Ten pohyb, ten adrenalin, soustředění, závody a ten pocit po závodech, když se mi něco hodně povedlo.
Pak následovalo dlouhé období volejbalové éry, který jsem hrála závodně až do mých gymnaziálních let. Poté, co jsem se dostala na školu v Praze, změnila místo pobytu a taky přibylo více povinností, už jen pro zábavu či rekreačně.
Volejbal pro mě představuje inteligentní kolektivní hru, kdy se 6 lidí na poli v rámci týmu musí dohodnout, sžít a tak nějak se naučit a vytušit, co od druhých na poli očekávat a naopak co mají očekávat oni od vás. Také se mi líbí rozmanitost druhu bodů, které můžete na poli uhrát. Jak už to můžou být body za dobré podání při začátku hry, tak dobře mířenou nebo ostrou smečí, blokama, úlivkou, nečekaným zahnáním do koncového a nejlépe krajního místa pole, kde nikdo nestojí 😊.
Bavilo mě jezdit na zápasy, trénovat několikrát v týdnu, dělat to, co mě baví, zjišťovat, co všechno tělo dokáže, když se volejbal, jeho pravidla a pozice učí a jak je může využít. A samozřejmě, jak hlava ovlivňuje to, v jakém je člověk rozpoložení, ať už to byly tréninky nebo zápasy. Podle toho se pak odvíjelo, jak se člověku dařilo či nedařilo. Ne nadarmo se říká sportovcům, nerozptylovat se před zápasem, upravit stravu, brzy spát, vstát s čistou hlavou a odpočatým tělem😊.
Souběžně s volejbalem jsem chodila do aerobiku. Zase trochu jiný pohyb, taneční, jiné fáze v rámci tohoto cvičení. Aerobik byl tehdy v pojetí čistě cvičebním, takže žádné výjezdy na soutěže atd. Chodit tam mohl úplně kdokoliv. Přivítání, rozehřátí, učení se jednotlivých cviků za pochodu, ze kterých pak vznikala postupně celá sestava, kterou jsme si na konci hodiny, za společného juchání, několikrát zatančili. To vyplavení hormonů štěstí, ten dobrý pocit, který jste pak měli. A je jedno, že lekce byly večerní, člověk i když tam přicházel unavený z celého dne, ze školy, práce, tak prostě vždycky ožil a jakoby ze sebe otřepal veškerou únavu a špatnou náladu.
Jediné výjezdy, v rámci našeho aerobiku, byly každoroční zájezdy k moři s "babama". Jezdilo se do Itálie, plný autobus ženských a byly jsme taková jedna velká rodina, parta. V našem mladém věku my dcery s našimi mamkami, později už třeba sami s kamarádkami. Kopec srandy a zážitků, k tomu dávka ranního a večerního aerobiku na prostranství u moře, za doprovodu hudby z repráků a procházejích lidí či stojícího obecenstva.
Jako studentka osmiletého gymnázia, jsem se ráda zúčastňovala i našich "Diskomaratonů" v rámci školy. Rozumějte, cvičení aerobiku - sestavy, posilovaní, výdržové pozice, vše za doprovodu rychlé hudby. Ten den vyučování nebylo, za to přihlášení účastníci, začínali cvičit podle cvičitelek, které se na pódiu střídaly co hodinu, asi od 8h ráno. Cvičilo se 55 minut v kuse a vždy 5 minut pauza a pak zpět na plac. V těch 5ti minutách jsem si vždy odskočila na záchod, napila se vody a dala buď kousek čokolády nebo lžičku medu. Takto se maraton táhl do dlouhých odpoledních až večerních hodin, podle toho, jak jsme rychle odpadaly a zvítězil ten, co zůstal jako poslední.
Tři roky po sobě jsem se umístila mezi prvními třemi, 2x zvítězila, jednou mi to uniklo, ale i tak jsem si nakonec vytančila jako první cenu horské kolo, které mi tehdy uniklo 😊. A víte co? I po osmi hodinách tančení, já byla ještě nabitější, plná energie a maximálně happy z vítězství, že nikdo nevěřil, že jsem tančila celý den. Jenže to vás tak strašně nabije a já milovala ten pocit, když člověk vytrval, věřil tomu a ono se to stalo. A zase ta hlava 😀. Řeknu vám ale, že rána a pár dalších dnů po maratonu byla pekelná. Sražená kyselina mléčná v nohách a celém těle dala vědět za své. Já nemohla chodit ani do schodů pořádně a věřte mi, že ze schodů to bylo ještě horší. Ale i tak, rok co rok jsem se zase účastnila, až mě tělocvikář zastavil a zeptal se mě, jestli nechci pro změnu předcvičovat a nechat ceny i pro jiné 😃. A já souhlasila. A věřte, to mě teda taky moc bavilo.
Tímto bych ukončila kapitolu mých dynamických aktivit v rámci pohybu a přešla k těm pomalejším, které teď mají mé srdce. Nebylo to vlastně ani tak chtěné a už vůbec ne plánované, ale okolnosti mě k tomu donutily. A jsem za to ráda, hodně mi to v době, kdy jsem na tom byla špatně jak fyzicky a psychicky pomohlo a pohyb dostal zase jiný rozměr, poznala jinou dimenzi vnímání těla.
K technikám jako je tai-chi, čchi-kung, pilates, jóga jsem se dostala v mých pozdějších letech tehdy v Praze, již po škole. Chodila jsem do práce a potkala mě taková věc, která mě tehdy dostala na kolena, nebo spíše na dno a to několikrát (ale o tom až někdy jindy, třeba jednou v té knize, co chci napsat:-) a já díky tomu, začala nacházet jiné cesty, začala se ubírat jiným směrem. Doslova. Svět se mi přetočil o 360 stupňů, priority se zcela popřehazovaly a já v tu dobu toužila jenom potom, uzdravit se, zase se hýbat, být samostatná, žít plnohodnotný život. Život se mi v té době zpomalil, já byla nucena zpomalit své tempo, ač jsem nechtěla, ale když na to zpětně koukám, tak to tak mělo být a tělo mi dalo jasný signál, tudy cesta nevede. A já jsem za to ráda, i když to bylo težké. I takhle začala jedna z mých cest k srdci=duši.
Zpomalila jsem, postupně začala své tělo rozhýbávat pomocí výše uvedených technik, které působily jak na tělo, tak i na mysl, což předešlé moje dynamické aktivity moc nenabízely. Tam jsem jela hlavně na výkon. Tělo i mysl se zklidnily, já se naučila posílit i námi neviditelné svaly a celkově se do tohoto typu cvičení zamilovala.
Chodila jsem na jógu Praze, tak po přestěhování se, k různým lektorům a učitelům a u každého se mi líbilo. Každý má svůj styl, pohled, úvahu, mluvený projev.
V době těhotenství jsem s dcerkou i se synem navštěvovala těhotenskou jógu a vřele doporučuji. Je to něžný pohyb pro váš i vaše miminko, intenzivní chvíle spojení mezi vámi a miminkem, příprava na porod jak po fyzické, tak i psychické stránce, práce s trpělivostí a dechem.
Nyní v rámci možnosti a když mám zajištěné hlídání dětí, navštěvuji Hatha jógu s Martinem, dlouhovlasým, životem zkušeným jogínem, kde krásně po celém dni zrelaxuji, protáhnu se, je to čas jen pro mně.
Hatha jóga je především pomalá jóga o pozicích - asánách, dechu, o zklidnění mysli.
Já se během cvičení vždy ponořím do sebe, vizualizuji si to, co nám je během cvičení řečeno a jsem neustále fascinována tím, co naše tělo a mysl dokáže. Vychutnávám si jak pohyb, klid, protažení, tak i hudbu, kterou jogín pouští (hudba šamanů), ve mně vyvolává krásné vzpomínky a pocity z pobytu u šamana v Peru, kde jsem na krátkou dobu pobývala a meditovala s mým nynějším manželem a "duševní" kamarádkou, která to vše "spáchala" :-), v rámci uzdravovací mise.
Takže po hodině a něco odcházím odpočatá, protažená, zrelaxovaná, abych vnesla klid i do našeho hnízda, kde běhají, skáčou a překřikují se ty naše dvě ptáčata 😘.
A jak to s pohybem máte vy?
Mezi mé nynější oblíbené patří jak jóga, tak kolo nebo prostě procházky, výlety, venčení sebe i pejska :-)
Komentáře
Okomentovat