Děti

Moje malé velké lásky

Dnes chci psát o mých malých "velkých" dětech.
Miluji ty moje "andílky s ďáblíky v tělech" celým svým srdcem a jsem neskonale vděčná, že je mám. Asi jako každá máma na planetě Zemi si říká, že má ty nejlepší děti pod Sluncem. Děti jsou prostě boží a je to DAR.

Ale, někdy je to fakt náročné, co si budeme povídat :-).
------------------------------------------------------------------


Mám dvě děti, 5ti letou Julinku a dvouleťáka Kryštůfka.
Julinka je ve věku malé slečny, ráda maluje, tvoří, vymýšlí, co si dnes na sebe obleče či obuje a když není po jejím, je to težká domluva. Takové to, že letní šatičky a střevíčky si opravdu do zimního počasí ven vzít nemůže nebo naopak, když si v parném létě obleče teplé punčocháče, čepici, rukavice, bundu a sněhule a chce jít takhle ven nebo rovnou do školky, začíná u nás mataton vysvětlování. Nebo když si mojí rtěnkou pomaluje celý obličej, že je připravená na oslavu...., věřte, že někdy na to vysvětlování a přemlouvání už nemám sílu, tak jí nechám jít tak, jak ona chce a pak sama zjistí, že vzít si na nohy malé boty, způsobí puchýře a bolest, teplé oblečení v parném létě horko a naopak letní oblečení v zimě zimu.

Dvouleťák Kryštůfek zatím tyhle "móresy" nemá, ale začíná svoji sestru hodně napodobovat a to v čemkoliv. Nejde jen o oblékání, ale také chování v určitých situacích, chování obecně, slovní vyjadřování. Pokud je to dobrý příklad, předu spokojeností, pokud je to opačně, nastává kolo nekonečného vysvětlování.
Kryštůfek je proti sestře taková rotomyš. Julinka byla vždy opatrnější, to on nemá zábrany téměř v ničem. Je to badatel, "Bořek stavitel", vodomil, konstruktér a vlastně je pořád v běhu.

-------------------------------------------------------------------

Děti jsou jako malé houbičky, které nasávají vše okolo sebe, zvláště ty malinké, především energie z lidí a okolí, informace, pozorují a slyší, co děláte, co říkáte, i když si myslíte, že vůbec neví. Ony ví a jsou to dokonalá zrcadla nás dospělých, především maminky a tatínka.

Ano, kolikrát se pozastavuji nad chováním svých dětí, když mají špatnou náladu, tropí scény, zuří, odmlouvají, jsou drzé, dělají někdy pro mě nepochopitelné věci a scény . Ale v závěru, když si to uVĚDOMÍm, jsou našimi zrcadly a zrcadlí nám to, jací jsme my sami v některých chvílích, ale v pojetí čistě dětském.

Například, když dospělý je rozčílený, roztržitý, lamentuje nebo nadává, kříčí nebo netrpělivě chodí sem a tam, vytváří jakousi atmosféru energie kolem sebe a právě děti tuto atmosféru nasají a formu emoce zobrazí tak, že třeba odmlouvají, nechtějí poslechnout, lehnout si na zem a kopou kolem sebe, dostanou hysterický pláč či amok a my pak nevíme, proč to. Někdy je to samozřejmě zřetelné, třeba když se jim něco odepře nebo se musí utnout činnost, kterou právě dělají a jsou do ní ponořeny. Někdy to ale může být opravdu jakoby z ničeho nic a věřte, že to je to, naše zrcadlo. Takže v první řadě, se snažím uklidnit já, zanalyzovat, proč tomu tak je, zeptat se dítěte napřímo a v klidu, pokud mi to nechce říct a stále se vzteká a já sama si už nevím rady, prostě ho/ji obejmu. Dříve nebo později se sami přitulí nebo se omluví, někdy řeknou, co je trápí. Někdy se věc týká jejich zájmu a někdy je to opravdu způsobeno atmosférou v jejich blízkém okolí.

Děti obecně, jsou prostě BOŽÍ a pokud jim vytvoříme podmínky a prostředí, kde se budou cítit bezpečně a jistě, vrátí nám to. Budou sebeVĚDOMÉ, otevřené, pravdivé. Jak jsou chvíle, kdy nemají svůj den, tak jsou i chvíle, kdy žasnete, co ty vaše děti dokáží, když sami chtějí, cítíte tu obrovskou čistou lásku mezi nimi a Vámi a to je to nejvíc :-). A večer, když spolu uleháme do postele a děti usnou, děkuji Vesmíru za tyto Boží bytosti, cítím vděk a nemůžu se na ně vynadívat, protože všechny děti, když spí, tak vypadají jako andílci, co si budeme povídat :-).
V duchu se jim omlouvám za situace, které jsem přes den nezvládla a vybuchly mi saze, s příslibem, že se příště polepším. Není to vůbec jednoduché, být mámou, ale je to nejkrásnější poslání a požehnání ženy.

A co vy a Vaše děti? Jak to máte vy? :-)

Jak jsem "učila" Julinku bruslit

Minulou neděli jsem se vydala s mojí pětiletou dcerkou na lední stadion, kde bylo bruslení pro veřejnost. Byla to Julinčina premiéra, na bruslích nikdy předtím nestála, měla takové ty opravdové bílé brusle s jedním nožem, žádné kačenky a já po 15 letech oprášila své staré ošoupané brusle s nadšením a výzvou, že svou dcerku naučím bruslit💪 .

Jako malá jsem totiž bruslila a hodně. Chodila jsem s rodiči a kamarády pravidelně v zimě na zamrzlý rybník, kde jsme hráli na honěnou, piruletovali a bruslili o 106.

Ještě před vstupem na led jsem chtěla naše brusle nechat nabrousit, ale protože se před námi vytvořila fronta „brusičů“, upustila jsem od toho, protože by to trvalo moc dlouho. 

S dcerkou jsme nedočkavě pokračovaly dál k lavičkám, kde se přezouvalo. První jsem zašněrovala Julinku, nasadila oběma ještě silné ponožky, ať brusličky krásně drží a poté jsem se zašněrovala já.

Tak, hotovo a můžeme vykročit směr led. 

Byly zde teprve první vlaštovky, které plynule přistály na ledě a ladně se po něm pohybovaly. Začala jsem si přestat věřit a proto jsem se před vstupem na led ptala pořadatele, kde najdu takové ty branky, kterých se dítě může držet, aby se naučilo vůbec nejdříve stát na ledě. Pan pořadatel mi oznámil, že kousek od něj za mantinely, ale že jich je omezený počet a kdo dřív přijde, ten dřív mele. Asi viděl nějaký další otazník a nevyřčenou otázku v mých očích a ještě mi řekl, že pro dospělé bohužel nemají 😅. 

Vkročila jsem tedy odvážně na led s tím, že jsem dcerku pobízela a musela se hned přichytit mantinelu, protože jsem na tom neuměla ani ustát. Plížila jsem se podél mantinelu a druhou rukou přidržovala klouzající se dcerku, která byla na ledě v bruslích poprvé, ale k mému překvapení uměla na ledě alespoň ustát na rozdíl ode mě. Doškobrtaly jsme k brankám a já hned po první chňapla a dala ji před dcerku a pobídkou, ať se chytne a já se budu za ní taky držet a budu nás odrážet. Juli se držela, nožky při sobě a já ji sehnutá objímala, abych se mohla na krajích branky taky držet a snažila se o něco jako bruslení do strany a dopředu. Při několikátém kolečku už to bylo lepší a lepší, Juli se dokonce snažila pohybovat brusličkami, ale já se stále potřebovala držet branky nebo mantinelu. V části, kde mantinely nebyly a Julinka vznesla prosbu, že chce teď sama s brankou, měla jsem děs v očích a prosila ji, že tedy ano, ale až budeme u nějakého mantinelu, kde se můžu přichytit a čekat na ni. Nekoukala jsem se raději kolem sebe, protože vidět matku na ledě, jak přišla s dcerou v duchu, že ji naučí bruslit, ale sama maminka má problém, byl opravdu k smíchu😂. Ani jsem na to neměla vlastně čas. Soustředila jsem se jen na sebe, abych nespadla a na dcerku, povzbuzovala ji, protože jí to šlo opravdu dobře a hlavně ji to bavilo. Myslela jsem, že bude chtít odejít dříve, bylo hodně lidí, ale ona jásala, jak je to super 👍. 

Objela, rozumějte obešla, dvě kolečka sama s brankou, já na ni mávala u mantinelu a křečovitě se usmívala, nohy mě v bruslích a tlustých ponožkách bolely jako čert, už mě bolelo jen stát a já pochopila, že jsem se přecenila. Pak jsem si s ní ještě na bolavých nohou projela jedno kolečko s brankou, kdy mě jedna maminka poprosila, zda jim branku můžeme půjčit a já se pohotově omlouvala, že ještě ne, ale za chvíli budeme končit. (Tu branku jsem totiž potřebovala hlavně já). Ale Juli řekla, že ona už ji potřebovat nebude a pojede sama, ať si holčička branku klidně půjčí (😅). 

Tak tedy Julinka rozhodla, já se přichytila mantinelu a po dohodě, že si Julinka sama objede (obejde) dvě kolečka bez branky, půjdeme domů. Vydala se tedy směrem určeným k bruslení, když tu po 20m z rozhlasu hlásili změnu směru jízdy. Julinka si šla ale stále svým směrem, až k ní přijela pořadatelka a vysvětlila jí změnu směru a přitom očima hledala maminku té malé holčičky. Krve by se ve mně nedořezal😓. Snad teď na mě paní nemávne s tím, že mám k dcerce přijet. Já bych tam totiž nedojela, ale nejspíš se po čtyřech doplazila 😂. Naštěstí tam bylo tolik lidí, že jsem se ztratila v davu, s urputným máváním a povzbuzováním Julinky na dálku ve chvílích, kdy jsme na sebe viděly. 

Po téměř hodině a půl jsme opouštěly led, žíznivé, s potřebou na malou, vybruslené, každá s jinými pocity. Juli byla tak nadšená, že chce jít na led zase. Jasně že půjdeme... Až mě nohy přestanou bolet a já seberu odvahu opět „vyšmajdat“ na led. 

Co bych pro ty rozzářené oči neudělala 😄💗.