Cesty k srdci

Zítra je Silvestr, konec roku 2018 a začátek Nového roku 2019. Vzpomínat můžeme na tento rok, co vše nám přinesl, v dobrém i zlém, co vyšlo dle našich představ a co až tak ne. Co se nám splnilo a co se nám nestihlo vůbec splnit a proto je přání, myšlenka, sen a jeho splnění přesunut do dalšího roku 😊. Já dnes vzpomínám na babičku Olgu, jedinou babičku z Milošovi strany, kterou jsem poznala a mohla ji poznávat ještě několik let. Je to přesně rok, kdy Olga naposledy vydechla a nadechla se tam, na druhé straně mostu, kde není žádné bolesti a fyzického těla, ale kde to na jiné úrovni pokračuje. Tento svět opustila doma, v obklopení svých nejbližších a ve svém prostředí. Ať to bylo jakkoli ke konci náročné či smutné, den za dnem, já cítila, jak se na cestu připravuje. Jakoby "jednou nohou tady a druhou tam". Ten kruh, co se uzavírá, ale nekončí. Začíná zrozením duše do fyzického těla, životem tady na zemi, smrtí a pokračováním "na druhé straně mostu" zpět do zro

11. prosince. Dnes je to cca 11 let od chvíle, kdy jsem své narozeniny nechtěla slavit, nechtěla, aby mi lidé přáli, psali, volali, aby si na mě vůbec vzpomněli. Tak jsem se neměla v tu dobu ráda, tak se litovala a vůbec nevěděla, co vlastně bude, jestli něco ještě vůbec bude.  Před 11 lety mi bylo diagnostikováno autoimunitní onemocnění rs. Výhledy? Víc než hrozné. Opakující se ataky, které mi podrážely nohy a to doslova. Neschopnost sama chodit, postarat se o sebe, nehybnost levé ruky, se kterou jsem vše do té chvíle dělala, špatná artikulace, neustálé točení hlavy, nedoslýchavost na ucho, dvojité vidění, poruchy čití, žaludek scvrklý a zničený stresem a vedlejšími účinky léků, kortikoidů, podrážděnost, lítost, deprese, úzkosti, smutek a vztek, neskutečná únava, zestárla jsem snad o desítky let a neustále si kladla otázku… PROČ ZROVNA JÁ?      Protože jsem se NEměla tak ráda. Všechny kolem jsem měla raději. Tak jsem na sebe byla přísná, co se týkalo školy