To je to, na čem opravdu záleží...
11. prosince.
Dnes je to cca 11 let od chvíle, kdy jsem své narozeniny
nechtěla slavit, nechtěla, aby mi lidé přáli, psali, volali, aby si na mě vůbec
vzpomněli. Tak jsem se neměla v tu dobu ráda, tak se litovala a vůbec
nevěděla, co vlastně bude, jestli něco ještě vůbec bude.
Před 11 lety mi bylo diagnostikováno autoimunitní onemocnění
rs. Výhledy? Víc než hrozné. Opakující se ataky, které mi podrážely nohy a to
doslova. Neschopnost sama chodit, postarat se o sebe, nehybnost levé ruky, se
kterou jsem vše do té chvíle dělala, špatná artikulace, neustálé točení hlavy,
nedoslýchavost na ucho, dvojité vidění, poruchy čití, žaludek scvrklý a zničený
stresem a vedlejšími účinky léků, kortikoidů, podrážděnost, lítost, deprese,
úzkosti, smutek a vztek, neskutečná únava, zestárla jsem snad o desítky let a
neustále si kladla otázku… PROČ ZROVNA JÁ?
Protože jsem se NEměla tak ráda. Všechny kolem jsem měla
raději. Tak jsem na sebe byla přísná, co
se týkalo školy, práce. Jela na doraz. Za dlouhodobého nevědomého stresu. Dělala
všechny věci najednou a můj životní styl tomu vůbec nepřispíval. Já to ale
neviděla nebo spíše nechtěla vidět. Až mě zastavilo tohle. Dostalo až na dno, od
kterého jsem se postupně začala odrážet, vstávat z popelu jako bájný pták
Fénix .
Ten, kdo mě z toho dna od začátku nejvíce pomáhal, fyzicky i
psychicky, byl můj nynější manžel Miloš, rodina moje i Milošova, moje „duchovní
kamarádka“ Janka alias Džamka, která mě i přes moje strachy a obavy dostala do
Peru k šamanovi, kde léčení započalo na úrovni duševní i psychické. A za to všem moc děkuji.
Společně
s Jankou a Milošem jsme mohli den co den meditovat u šamana Yuriho v chýši
společně s jeho žáky. Maestro započal moje léčení „ve vyšších sférách“,
kdy začalo klíčit nové semínko naděje.
Míla a Janka, tady ti dva moji bodyguardi 😁, do
toho šli od začátku srdcem a s vírou, kterou já v té době vůbec
neměla. A to moje srdce bylo taky vyhaslé. Tak tam, tam to všechno začalo a pak i
pokračovalo. Je to cesta na dlouhou trať, cesta, která stále trvá. To postupné
uvědomování, že nejlépe pomoci, si můžu jen já sama, za podpory, která je ohromně důležitá.
A já myslím, že se mi to podařilo. Dala jsem se zpátky
„dokupy“, jak fyzicky, tak psychicky, díky své víře, vůli, vytrvalosti, díky mým
nejbližším, díky lidem a příležitostem, které jsem na své cestě potkávala,
potkávám a nějakým způsobem mi pomohli a posunuli vpřed, navzdory špatným
prognózám lékařů. I když možná i to mě „nakoplo“, jak se říká, že všechno zlé, je k něčemu dobré.
Možná je stále se mnou, ale nijak se neprojevuje,
nezasahuje mi do života. Je takové připomenutí toho, kdybych sešla z cesty
„duše“ a ona mě na to chtěla upozornit.
Jsem VDĚČNÁ a DĚKUJI za každý den.
Děkuji mému manželovi, Jance, Yurimu, našim rodinám,
přátelům, že je mám.
Děkuji mým dětem, které ke mně přišly, aby mi dopomohly k
uzdravení a stále mě učí.
P.S. Je to nekonečný příběh, o kterém bych mohla široce
povídat, tak snad někdy ta kniha😊.
Ale co tím chtěl básník říct?
Ač jsem o tom do této chvíle veřejně nemluvila, nepsala, tak
dnes to pouštím a ulevuje se mi.
TO JE TO, NA ČEM OPRAVDU ZÁLEŽÍ:
Mít se rád/a, se
vším všudy, být zdráv, snažit se být zdráv, pečovat o své zdraví fyzicky i duševně.
RODina (ať už jakákoliv – vy, manžel/přítel a děti, otec,
matka, sourozenci, příbuzní, přátelé blízcí vašemu srdci, přátelé „života“
atd.), takovou máte jen jednu a ne napořád (tady na Zemi).
Možná je to tím vánočním časem, takové vypsané rozjímání,
ale jedno vím jistě, svoje NAROZENIny mám moc ráda, ne ve smyslu bujarých oslav, ale uvnitř, v nitru, v srdci,
P.S. Těší mě i přání k narozeninám,
ač už mi není 25let 😊.
Komentáře
Okomentovat