Cesty k srdci

Zítra je Silvestr, konec roku 2018 a začátek Nového roku 2019. Vzpomínat můžeme na tento rok, co vše nám přinesl, v dobrém i zlém, co vyšlo dle našich představ a co až tak ne. Co se nám splnilo a co se nám nestihlo vůbec splnit a proto je přání, myšlenka, sen a jeho splnění přesunut do dalšího roku 😊. Já dnes vzpomínám na babičku Olgu, jedinou babičku z Milošovi strany, kterou jsem poznala a mohla ji poznávat ještě několik let. Je to přesně rok, kdy Olga naposledy vydechla a nadechla se tam, na druhé straně mostu, kde není žádné bolesti a fyzického těla, ale kde to na jiné úrovni pokračuje. Tento svět opustila doma, v obklopení svých nejbližších a ve svém prostředí. Ať to bylo jakkoli ke konci náročné či smutné, den za dnem, já cítila, jak se na cestu připravuje. Jakoby "jednou nohou tady a druhou tam". Ten kruh, co se uzavírá, ale nekončí. Začíná zrozením duše do fyzického těla, životem tady na zemi, smrtí a pokračováním "na druhé straně mostu" zpět do zro

11. prosince. Dnes je to cca 11 let od chvíle, kdy jsem své narozeniny nechtěla slavit, nechtěla, aby mi lidé přáli, psali, volali, aby si na mě vůbec vzpomněli. Tak jsem se neměla v tu dobu ráda, tak se litovala a vůbec nevěděla, co vlastně bude, jestli něco ještě vůbec bude.  Před 11 lety mi bylo diagnostikováno autoimunitní onemocnění rs. Výhledy? Víc než hrozné. Opakující se ataky, které mi podrážely nohy a to doslova. Neschopnost sama chodit, postarat se o sebe, nehybnost levé ruky, se kterou jsem vše do té chvíle dělala, špatná artikulace, neustálé točení hlavy, nedoslýchavost na ucho, dvojité vidění, poruchy čití, žaludek scvrklý a zničený stresem a vedlejšími účinky léků, kortikoidů, podrážděnost, lítost, deprese, úzkosti, smutek a vztek, neskutečná únava, zestárla jsem snad o desítky let a neustále si kladla otázku… PROČ ZROVNA JÁ?      Protože jsem se NEměla tak ráda. Všechny kolem jsem měla raději. Tak jsem na sebe byla přísná, co se týkalo školy

"Chceš být silnější? Staň se jemnější!" (Godfri Dev) Již po druhé jsem měla tu čest a možnost zúčastnit se Kakao Ceremonie, která se konala v krásném prostoru, které slouží především pro maminky s dětmi, v Mamacentru v Havířově, jehož patronkou je „porodní bába“ Anička Kohutová. Pod vedením éterické Kamily Brenkové (zmiňovala jsem se o Kamči již v článku S "Královnami nebes" a posvátným kakaem , kamilabrenkova.cz ) a její „sestry“ Terezy, která přijela na ceremonii přes půl republiky. VzáJEMNĚ se doplňovaly, západ a východ, Terez - nádech šamanismu, poznatky, zkušenosti, práce s „pomocníky“ z Amazonie, Kamila – ajurvéda, esenciální oleje a vůně, jemnost, plynutí, myšlenky, péče o tělo i duši.  Propojení těchto dvou světů za pomocí šálku posvátné Medicíny – Ducha kakaa. Oba tyto směry mají jedno společné a tím je hluboká meditace. Uvědomění si sama sebe, tady a teď. Holky tohle pěkně propojily a navíc tomu vdechly svou přidanou hodnotu ve

Víra je něco, co dokáže otočit náš život o 180 stupňů ne-li přímo přetočit 😊 . Mám na mysli jakoukoli víru, ať už je to víra sama v sebe, přírodu, vesmír, Boha, víra v různá náboženství a směry, víra v člověka, lásku, jídlo a mohla bych pokračovat do…nekonečna. A mám na mysli tu zdravou víru, ne fanatickou 😀 . Takovou tu víru, kdy si na to nehrajete, ale kdy to tak uvnitř opravdu cítíte. Vy to víte a nepotřebujete o tom přesvědčovat okolí ani vás okolí nezviklá, nemusíte se přetvařovat nebo si na něco hrát, například stylem, já jsem velký věřící, budu každou neděli chodit do kostela, to moji víru utvrdí a ostatní to vidí. Pokud člověk vnitru nevěří, tak může navenek říkat a dělat cokoli a ono to fungovat nebude . Víra znamená opravdu věřit, cítit to, celým svým srdcem, celou svou bytostí, nepochybovat.  Dát na svou intuici, pocit. Takový ten prvotní, ničím a nikým neovlivňovaný. V dnešní době je to strašně těžké, protože ze všech stran se na nás valí spousta informací

Tento rok, když jsme zvažovali, kde vyjedeme nebo poletíme k moři s našimi dětmi, padla volba na druhou půlku června, i když my nejraději vždy cestovali k moři ke konci srpna nebo v září, tento rok už jsme byli nedočkaví a proto červen. Navíc nemáme rádi takovou tu hlavní sezónu, hlava na hlavě, vysoké ceny, hustá doprava, přelidněno. Volba nakonec padla na staré dobré Chorvatsko 😊 . Podmínka byla alespoň 14 dní, aby se člověk vůbec stačil aklimatizovat, ubytování v apartmánu s tím, že vařit si budeme sami a někam ne moc daleko, protože jsme si do poslední chvíle nedokázali představit tak dlouhou cestu s dětmi, ještě k tomu, když se Kryšot budil v noci na kojení a to i několikrát. Nechtěli jsme žádnou cestovku a proto jsme hledali přes booking a poté, když jsme přes booking narazili na osobní stránky majitele apartmánu, tak se domlouvali přímo s ním.   Na to, že jsme chtěli v červnu, jsme to řešili na poslední chvíli, i když jsme si mysleli, že je spousta času. Začali jsme