Pakoštane a Ninská laguna

Tento rok, když jsme zvažovali, kde vyjedeme nebo poletíme k moři s našimi dětmi, padla volba na druhou půlku června, i když my nejraději vždy cestovali k moři ke konci srpna nebo v září, tento rok už jsme byli nedočkaví a proto červen. Navíc nemáme rádi takovou tu hlavní sezónu, hlava na hlavě, vysoké ceny, hustá doprava, přelidněno. Volba nakonec padla na staré dobré Chorvatsko 😊.

Podmínka byla alespoň 14 dní, aby se člověk vůbec stačil aklimatizovat, ubytování v apartmánu s tím, že vařit si budeme sami a někam ne moc daleko, protože jsme si do poslední chvíle nedokázali představit tak dlouhou cestu s dětmi, ještě k tomu, když se Kryšot budil v noci na kojení a to i několikrát. Nechtěli jsme žádnou cestovku a proto jsme hledali přes booking a poté, když jsme přes booking narazili na osobní stránky majitele apartmánu, tak se domlouvali přímo s ním.  Na to, že jsme chtěli v červnu, jsme to řešili na poslední chvíli, i když jsme si mysleli, že je spousta času. Začali jsme hledat koncem března a i to už bylo pomalu pozdě. 

Vybrali jsme si městečko Pakoštane v severní Dalmácii a obepisovali více apartmánů a řešili jak termíny, tak ceny. Nakonec jsme se shodli na pěkném apartmánu pár metrů od moře a centra malého městečka. 

Původní plán byl zůstat celých 14 dní na jednom místě, ale protože termíny už byly obsazeny, rozhodli jsme se zde strávit alespoň 8 dní a pak se přesunout někam jinam po cestě zpět do ČR. 

Vyjeli jsme na večer, kolem 20h a popravdě řečeno, po zkušenostech, nejhorší dopravní zácpy a stav silnic byl v naší republice. I když na hraniční přechod do Mikulova by to bylo asi 2 hodiny, my to jeli déle, protože někde u Olomouce byly šílené objízdné trasy, kvůli opravě mostu a my jeli po ještě šílenějších vedlejších cestách. Takže začátek cesty nic moc, ještě k tomu se Kryštof dožadoval prsa na kojení a uspaní a nakonec usnul stejně jako Juli, která už někde ve snu lítala. Cesta byla teď už jenom na nás. 

Řízení se chopil Miloš, který si předpřipravil silný zelený čaj na cestu a cestou popíjel a já jako spolujezdec, který má řidiče za volantem bavit, popřípadě navigovat. Zastávky byly ve stylu zastavit, vyskočit z auta, vyčurat se, protáhnout a jet dál. Záležitost 3 až 5 minut. A ptáte se proč? Protože pokud se stálo déle, děti začaly otevírat oči a my nechtěli v autě začít protestní situace a řev, že někdo chce prso a kojit u spaní. To by ani nešlo v tomto případě 😊.  Proto jsme hupsli do auta a jeli dál. Miloš nepotřeboval delší zastávku ani odpočinek, byl nadopovaný zeleným čajem, silnice byly krásné a prázdné, až možná na výjimku Vídně kolem půlnoci, tam bylo husto a člověk musel mít oči na stopkách. Já, i když mi bylo řečeno, že si mám klidně zdřímnout, oka nezamhouřila. Nešlo to, i když chvílemi jsem cítila, jak mě přepadá únava jenom z toho sledování a to jsem neřídila. Děti byly ale šikovné, ani jsme to nečekali. Juli to celé prospala, u té jsem ani obavy neměla, když se vzbudila, tak zase oči zavřela a spala dál a Kryštůfek, ten můj „mlíčkomil“, se za cestu vzbudil jednou při zastavení a já mu hned z předního sedadla nabídla vodu na pití, napil se a spal zase dál. A já si říkala. Jediná noc po dloooouhé době, kdy Kryštůfek skoro celou noc spí a nebudí se na kojení a já tak mohla prospat celou noc a místo toho mi to vůbec nejde a nespala jsem ani minutu od začátku cesty až po dojetí do cíle 😊.

Na místo jsme přijeli v 6h ráno, ale už od 4h bylo krásné světlo. Děti se nám už taky vzbudily kolem 5h a protože jsme na místě byli brzo a apartmán ještě nebyl připraven, mohli jsme alespoň zaparkovat před apartmánem v jejich olivovém hájku, co měli majitelé před domem a sejít těch pár metrů na pláž. Čistá krása, nikdo nikde, jen my, naše rozložená deka a rozjedené zásoby svačin na cestu. Měli jsme celou pláž i moře jen „sami pro sebe“. Miloš nějakým zázrakem někde sehnal kafe v kelímku a my si tak vychutnávali ranní kávu a nadšení, že už jsme zde a že jsme to zvládli. Po únavě ani památky, asi euforie či co. Já to teda dospala po obědě s dětmi, ale únava přišla později, kdy už to ale bylo jedno, protože jste někde, kde si prostě můžete vstát, kdy chcete a nikdo po vás nic nechce, prostě dovolená 😎. Tohle místo, jsme vybírali především s ohledem na děti. Aby byl apartmán blízko u moře, kamínkové nebo písečné pláže, na pláži bylo i malé dětské hřiště, beachvolejbalový kurt a beachbar 😎. 

Náš apartmán byl nádherný, prostorný, světlý, nově vybavený, prostorná terasa s výhledem na moře a vlastním vchodem, jedinou nevýhodou bylo to, že jsme bydleli přímo nad majiteli 😂. Pro ně byly naše děti hlučné, zvláště v hodinách odpolední siesty. Kámen úrazu byl ten, že naše děti a majitelé měli každý jinou hodinu siesty. 

Takže zatímco majitelé uléhali k siestě, naše děti nebo spíš jen Kryšot se vzbudil a protože apartmán byl opravdu prostorný s dlouhou chodbou, začaly s přílivem nové energie, nadšením, pobíhat po apartmánu sem a tam, vybíhat na terasu a zpět, kolem dokola a dokážete si asi představit to dupkání nožiček po podlaze, kde nebyly koberce 😬. Tak jsme se snažili vždy co nejdříve „zdekovat“ a vyrazit ven. 

Venku jsme vlastně byli téměř nepřetržitě. Hrátky dětí u moře s vodou nebraly konce. Voda byla v červnu chladná jako led, ještě k tomu pár dní před příjezdem zapršelo a proudy promíchaly teplou vodu se studenou, ale v parných dnech byla osvěžující, průhledná a to miluji na chorvatském moři, které máme jakoby „za rohem“, že kvalita a čistota vody je skvělá.

Dětem studená voda vůbec nevadila, vymýšlely si své hry, stavěli jsme z kamenů přehrady a cachtali se v moři. A to byl hlavní účel, být u moře, koupat se v něm, dýchat ten mořský vzduch, nasávat tu atmosféru v jiné zemi.

 

Večer jsme chodili nebo jezdili s kočárkem do městečka, procházeli se těma chorvatskými malebnými uličkami a já vždy přemýšlela, co za lidi tady žije, jak se jim tu žije a obdivovala tu krásu, malebnost a útulnost. Každý den si dopřávali kopce zmrzlin nebo nakrájeného osvěžujícího melounu na pláži, vařené kukuřice či výborných sladkých palačinek. Co se týká ostatního jídla, vařili jsme si převážně sami, protože sedět v restauraci na jídle bylo v tom období, které měl Kryštůfek nemyslitelné. Ten chtěl být neustále v pohybu a ani styl jeho stolování alá „středověk“ nebyl moc vhodný do restaurací. Do restaurace tak maximálně na kafe 😂.

Po večerech, kdy jsme dorazili z města a děti únavou usnuly, jsem si konečně na terase hodila nohy na stůl, dala dvojku vína a nasávala vůni levandule, kterou domorodci pod okny sbírali a koukala na svítící rybářské lodě na tmavém moři a každý den a večer projíždějící osvětlenou ponorku pro turisty, která jim ukazovala krásy podmořského světa v této oblasti. 

Dny byly krásné a slunečné, snad jen jedno dopoledne zapršelo, ale dennodenně jsme byli na pláži nebo se po ní procházeli, na jednu i na druhou stranu a také jste si autem mohli vyjet na jakoukoli jinou pláž v okolí.

Co by kamenem dohodil, se můžete jít podívat na Vranské jezero (přírodní park a jezero), největší jezero v Chorvatsku. Od moře je odděleno úzkou šíjí dlouhou 13 km. Jezero je proslulé bohatstvím ryb - loví se tu hlavně kapři, štiky, úhoři. Místní restaurace jsou vyhlášené svými specialitami ze sumců, úhořů a dalších druhů ryb. Na bažinatých březích jezera hnízdí spousta nejrůznějších vodních ptáků. Cestovní kanceláře sem pořádají pozorování ptáků - birdwatching a vyjížďky na člunech s odborným doprovodem. V okolí národní parky Krka, Kornati, Paklenica.

Po osmi dnech, které jsme si dosyta v Pakoštane s dětmi vychutnali, jsme se přesunuli asi hodinu jízdy autem na sever, do městečka Nin, kde jsme strávili posledních 5 dnů naší dovolené.

V Ninu jsem jednou byla na jeden den v rámci dovolené s kamarádkou, tehdy ještě mladší a za svobodna, pobývaly jsme kousek od Ninu a na jeden den si zašly do Ninské laguny se vykoupat a teď, po několika letech zpět na místě činu, tentokrát s manželem a dětmi a na delší dobu 😊.

Starobylé městečko Nin se nachází 16 km severozápadně od Zadaru. Při procházce jeho historickým centrem rozloženém na malém ostrově, který je pevninou spojen dvěma historickými mosty (v době, kdy jsme tam byli, v rekonstrukci po ničivých povodních) lze těžko uvěřit, že občas bývalo sídlem chorvatského krále. 

V blízkosti starobylého centra nacházejícího se na malém ostrově jsou z každé strany písečné pláže s mělkým vstupem do vody až několik desítek metrů do moře a celkově místo i pláže vypadají úplně jinak, než jak jsme v Chorvatsku zvyklí. Takový zase trochu jiný svět, přitom stále v Chorvatsku. Dlouhé a široké písečné pláže a měnící svůj tvar a naplnění místy níže položených míst mořskou vodou, záleží, na odlivu a přílivu. Zatopená místa, v jednu chvíli, jsou rájem pro děti, které se tak mohou cachtat v mělkém, na chvíli vytvořeném bazénku, s teplou vodou a stavět bábovičky a hrady do aleluja. Pozorovat v loužích lezoucí krabíky, jak se vynoří a pod vodou utíkají, aby se zase zavrtali, sbírat spoustu malých mušliček, které po odlivu na písečném dně zůstanou a vy jich za chvíli nasbíráte plný kyblík.

Na jedné z pláží v Ninské laguně, Kraljičina plaža (Královnina pláž), najdete přírodní zajímavost, tzv. peloidní bahno. Je pověstné svými léčivými účinky, na atopické ekzémy a další kožní problémy. I pokud netrpíte žádnými podobnými obtížemi, je to zábava pro děti i dospělé, pomazat se tímto černým zázrakem 🙈🙊😂.

Ubytováni jsme tentokráte byli v trochu skromnějším a vzdálenějším apartmánu od moře, u hlavní silnice, což mělo své výhody i nevýhody. Nevýhoda, hlučná strana ze strany cesty a výhody, srdečná paní domácí, v blízkosti obchod a pekárna, blízko na Královninu pláž a do historického centra Ninu, kde jsme se vydávali večer co večer, procházeli starými uličkami a městečkem.
Ve městě se zachovala řada památek. Dochovaly se trosky římského chrámu z 1. s.n.l., městské hradby, kostel sv. Anselma. Zajímavou památkou je kostel sv. Kříže, který je nejmenší katedrálou na světě. Poblíž tohoto kostela stojí pomník Řehoře Ninského (Grgura Ninského), nejslavnějšího biskupa pocházejícího z Chorvatska. Traduje se, kdo pohladí jeho palec, tomu přinese štěstí. V blízkosti města stojí kostel sv. Nikola z 11. století. 

Kousek od centra jsou ninské saliny, rozkládající se v ninské laguně na ploše přes 55 hektarů. Sůl se z mořské vody získává i dnes prakticky stejným způsobem jako za Římanů. Mořská voda vtéká do mělkých krystalizačních nádrží – bazénů. Tam se pomocí sluneční energie a větru odpařuje, až postupně vykrystalizuje v čistou přírodní mořskou sůl. Právě tento postup mohou dnes návštěvníci sledovat v ninském Muzeu soli. Mohou se totiž s průvodcem projít podél nádrží saliny, kde se mořská voda odpařuje. My ale bohužel návštěvu této prohlídky s dětmi neabsolvovali, nicméně z Muzea soli si odvezli kila soli pro sebe a jako suvenýry pro rodinu, protože přece, sůl je nad zlato 😄.

  

Jeden den jsme se autem zajeli podívat i na druhou písečnou pláž, kde se často proháněli kiteboardisté a byl to ten nejlepší televizní program, který bych mohla sledovat neskutečně dlouho, ale děti a jejich potřeby, to jsou děti😁. 

Zajímavé bylo, že ve dnech, které jsme v Ninu trávili, byly dny buď pěkně horké nebo dost větrné. Paní domácí říkala, že takové větrné počasí s přestávkami trvá už 4 měsíce a není to pro oblast typické. Vítr fučel ze strany Velebitů, které majestátně lemovaly jednu stranu Ninu.

Každopádně, užili jsme si to dosyta i zde a já nakonec byla moc ráda, že nám první ubytování nevyšlo na celou dobu, ale my mohli naši dovolenou rozdělit mezi dvě úplně jiná a přitom asi hodinu od sebe vzdálená místa v Chorvatsku 😊.

Cestu zpět jsme absolvovali opět na noc, kdy jsme vyjížděli k večeru a právě včas. Pláže se den ode dne začaly plnit turisty, ceny ubytování i ostatní ceny úderem 1. července prudce stouply, doprava směrem do Chorvatska zhoustla. 

Ze strany do ČR to bylo na pohodu, děti nám cestu opět prospaly a my opět nespali 😂, ale vrátili jsme se v pořádku zpět a řekla bych, že i odpočatí, i když v našem případě nešlo mluvit o dovolené - plácnu sebou na pláž, budu se slunit, číst si knížku. Byli jsme tam s našimi dětmi a to mluví za vše 😍.