Moje malé velké lásky

Dnes chci psát o mých malých "velkých" dětech.

Miluji ty moje "andílky s ďáblíky v tělech" celým svým srdcem a jsem neskonale vděčná, že je mám. Asi jako každá máma na planetě Zemi si říká, že má ty nejlepší děti pod Sluncem. Děti jsou prostě boží a je to DAR.

Ale, někdy je to fakt náročné, co si budeme povídat :-).
------------------------------------------------------------------


Mám dvě děti, 5ti letou Julinku a dvouleťáka Kryštůfka.
Julinka je ve věku malé slečny, ráda maluje, tvoří, vymýšlí, co si dnes na sebe obleče či obuje a když není po jejím, je to težká domluva. Takové to, že letní šatičky a střevíčky si opravdu do zimního počasí ven vzít nemůže nebo naopak, když si v parném létě obleče teplé punčocháče, čepici, rukavice, bundu a sněhule a chce jít takhle ven nebo rovnou do školky, začíná u nás mataton vysvětlování. Nebo když si mojí rtěnkou pomaluje celý obličej, že je připravená na oslavu...., věřte, že někdy na to vysvětlování a přemlouvání už nemám sílu, tak jí nechám jít tak, jak ona chce a pak sama zjistí, že vzít si na nohy malé boty, způsobí puchýře a bolest, teplé oblečení v parném létě horko a naopak letní oblečení v zimě zimu.

Dvouleťák Kryštůfek zatím tyhle "móresy" nemá, ale začíná svoji sestru hodně napodobovat a to v čemkoliv. Nejde jen o oblékání, ale také chování v určitých situacích, chování obecně, slovní vyjadřování. Pokud je to dobrý příklad, předu spokojeností, pokud je to opačně, nastává kolo nekonečného vysvětlování.
Kryštůfek je proti sestře taková rotomyš. Julinka byla vždy opatrnější, to on nemá zábrany téměř v ničem. Je to badatel, "Bořek stavitel", vodomil, konstruktér a vlastně je pořád v běhu.

-------------------------------------------------------------------

Děti jsou jako malé houbičky, které nasávají vše okolo sebe, zvláště ty malinké, především energie z lidí a okolí, informace, pozorují a slyší, co děláte, co říkáte, i když si myslíte, že vůbec neví. Ony ví a jsou to dokonalá zrcadla nás dospělých, především maminky a tatínka.

Ano, kolikrát se pozastavuji nad chováním svých dětí, když mají špatnou náladu, tropí scény, zuří, odmlouvají, jsou drzé, dělají někdy pro mě nepochopitelné věci a scény . Ale v závěru, když si to uVĚDOMÍm, jsou našimi zrcadly a zrcadlí nám to, jací jsme my sami v některých chvílích, ale v pojetí čistě dětském.

Například, když dospělý je rozčílený, roztržitý, lamentuje nebo nadává, kříčí nebo netrpělivě chodí sem a tam, vytváří jakousi atmosféru energie kolem sebe a právě děti tuto atmosféru nasají a formu emoce zobrazí tak, že třeba odmlouvají, nechtějí poslechnout, lehnout si na zem a kopou kolem sebe, dostanou hysterický pláč či amok a my pak nevíme, proč to. Někdy je to samozřejmě zřetelné, třeba když se jim něco odepře nebo se musí utnout činnost, kterou právě dělají a jsou do ní ponořeny. Někdy to ale může být opravdu jakoby z ničeho nic a věřte, že to je to, naše zrcadlo. Takže v první řadě, se snažím uklidnit já, zanalyzovat, proč tomu tak je, zeptat se dítěte napřímo a v klidu, pokud mi to nechce říct a stále se vzteká a já sama si už nevím rady, prostě ho/ji obejmu. Dříve nebo později se sami přitulí nebo se omluví, někdy řeknou, co je trápí. Někdy se věc týká jejich zájmu a někdy je to opravdu způsobeno atmosférou v jejich blízkém okolí.

Děti obecně, jsou prostě BOŽÍ a pokud jim vytvoříme podmínky a prostředí, kde se budou cítit bezpečně a jistě, vrátí nám to. Budou sebeVĚDOMÉ, otevřené, pravdivé. Jak jsou chvíle, kdy nemají svůj den, tak jsou i chvíle, kdy žasnete, co ty vaše děti dokáží, když sami chtějí, cítíte tu obrovskou čistou lásku mezi nimi a Vámi a to je to nejvíc :-). A večer, když spolu uleháme do postele a děti usnou, děkuji Vesmíru za tyto Boží bytosti, cítím vděk a nemůžu se na ně vynadívat, protože všechny děti, když spí, tak vypadají jako andílci, co si budeme povídat :-).
V duchu se jim omlouvám za situace, které jsem přes den nezvládla a vybuchly mi saze, s příslibem, že se příště polepším. Není to vůbec jednoduché, být mámou, ale je to nejkrásnější poslání a požehnání ženy.

A co vy a Vaše děti? Jak to máte vy? :-)